Časopis Reportér: Proč má česká věda jen držet krok se světem? Ať udává směr!

Datum vysílání
17.01.2023

Rozhovor v časopisu Reportér, autorka: Tereza Šupová

Téměř čtyři roky pracovala v Berlíně. Odjížděla tam se třemi dětmi, vracela se se čtyřmi. Dá se špičková věda skloubit s rodinným životem? V Německu rozhodně, v Česku to zatím tolik nefunguje. A stává se, že vědkyně kvůli mateřství kariéru vzdají. Vladimíra Petráková, odbornice na nanotechnologie, by byla ráda, aby česká věda byla obecně otevřenější, ambicióznější a aby uměla vytvořit dobré podmínky právě i vědkyním, které mají děti.

Reportér, V. Petráková

Jste spoluzakladatelkou organizace Czexpats in Science, která propojuje české vědce a vědkyně působící v zahraničí. Jak ta platforma vznikla?

Důležité je říct, že to bylo kolektivní dílo. V roce 2018 jsme se sešly s kamarádkami z vysoké školy Markétou Kubánkovou a Annou Stejskalovou, všechny jsme v té době pracovaly v cizině a zvažovaly, co dál. Zůstat v zahraničí, nebo se vrátit domů? Jak se co nejlépe kariérně posunout? Chtěly jsme se poradit s někým, kdo měl podobnou zkušenost. Uspořádaly jsme setkání, na kterém jsme zjistily, že s těmito potřebami nejsme samy a v komunitě vědců v zahraničí téma rezonuje. Určitá snaha být víc v kontaktu s dalšími Čechy. Zjistily jsme, že se tomu v Česku nikdo nevěnuje, nikdo systematicky nepracuje s českou vědeckou diasporou. Tak jsme založily organizaci, která to dělá.

Koncem loňského roku jste uspořádali konferenci. Co jste na ní řešili?

Každý rok před Vánoci pořádáme „Konferenci pod stromeček“. Lidé se často vracejí na svátky domů, takže je větší šance, že se sejdeme i s těmi, kteří jsou už dlouho v cizině. Teď jsme řešili zejména to, jak zůstat i v zahraničí v kontaktu s Českou republikou, jaké jsou bariéry pro kontakt či návrat a jak tyto bariéry odstraňovat. Diskutovali jsme i s lidmi ze státní správy, byl tam například náměstek ministryně pro vědu Štěpán Jurajda či rektorka Univerzity Karlovy Milena Králíčková. Chceme zkušenosti Čechů v zahraničí využít ke zlepšování českého vědeckého prostředí. Konference se konala hybridně a účastnilo se jí bezmála 250 lidí. Byli to vědci z Ameriky, Německa, Británie, Irska, Kanady, ale i například Thajska, Izraele, Švýcarska, tam je velká aktivní komunita.

Jaké jsou ty největší bariéry?

Absence kontaktů v Česku, neznalost českého systému a také to, že systém není transparentní. Lidé, kteří odjedou už na bakaláře do ciziny, například nevědí, jaká jsou kritéria na akademické pozice, jak získat peníze na výzkum nebo jakým způsobem se pozice inzerují. V Česku se tato témata moc dobře nekomunikují. Není jasné, kde informace najít a zorientovat se. Zlepšuje se to, ale jen na některých pracovištích. Navíc to není systematické nebo centrálně koordinované, takže instituce, které se rozhodnou být transparentní, si hledají způsoby samy. Což zase vede k tomu, že každá má pravidla nastavená jinak a je těžké se v tom vyznat. Kromě netransparentního prostředí jsou pak velkou bariérou pro návrat stále nízké platy.

Jak moc se to v posledních letech změnilo?

Vnímáme, že se to pořád zlepšuje. Jsou nové grantové možnosti a hodně tomu pomohla i Evropská unie, která používá motivační nástroje, jako je ocenění HR Award. Cenu mohou získat jednotlivé instituce právě mimo jiné za otevřenost a transparentnost. V Česku je zájem o to, aby se lidé vraceli, na druhou stranu existují i obavy, že budou novou konkurencí pro ty, kteří už tady jsou.

Odcházejí čeští vědci hodně do zahraničí právě kvůli prostředí, které tady je?

Ono je dobře, když jdou do zahraničí. Je důležité získat praxi z jiných systémů a naučit se nové věci. Ale musí se jim umožnit, aby si s českým prostředím udrželi kontakt a zkušenosti, které získají, se dostaly i zpátky do České republiky. Ať už tím, že se ti lidé přímo vrátí, nebo tím, že budou spolupracovat s vědci v Česku. V našem průzkumu jsme zjistili, že většina vědců o kontakty s Českem stojí a vrátit se chce okolo čtyřiceti procent.

Pomoc ukrajinským vědcům

Organizace Czexpats in Science nově pomáhá i ukrajinským vědcům. Jak?

Síť kontaktů, kterou jsme vybudovali v České republice, jsme začali využívat k tomu, abychom pomohli individuálním ukrajinským vědcům prchajícím před válkou. Aby u nás našli místo a mohli dál vědecky pracovat. Podporujeme jejich integraci a chceme, aby byl co nejlepší obousměrný přenos znalostí mezi nimi a českou vědou. Mimo individuální pomoc se snažíme ve spolupráci s univerzitami a mezinárodním společenstvím hledat cesty, jak podpořit ukrajinskou vědu systémově. Aby se například po válce neobnovovaly struktury, které byly nefunkční.

Působila jste v Německu, můžete srovnat vědecké prostředí v Česku a v zahraničí?

Určitě se to tady zlepšuje. Teď je ale otázkou, jestli se to zlepšuje dost rychle. Mohu mluvit ze zkušenosti z Berlína, kde je věda určitě otevřenější pro cizince, ale třeba i pro ženy. To je jeden z největších rozdílů, které vnímám. V Německu je věda připravená na ženy. Například na věci, které ženy řeší v souvislosti s tím, že mají děti.

Jak se to projevuje?

Například když má vědkyně miminko a potřebuje na konferenci, může si požádat o peníze pro partnera, který pojede s ní. Takže může cestovat, i když kojí, a nepřijde o možnost prezentovat svůj výzkum, což je zvlášť na začátku kariéry opravdu důležité. Dále lze snadno přerušit nebo prodloužit grant, když má člověk dítě, to v Česku stále chybí. Český systém pořád se ženami nepočítá. Ale zlepšuje se to.

Jak?

Vnímám ochotu něco změnit, téma se více diskutuje a má podporu i na nejvyšších postech. Ženy jsou v čele významných institucí, máme ministryni pro vědu, rektorku Univerzity Karlovy, předsedkyni Akademie věd. Ale stále pokulháváme v tom, abychom do systému začlenili i konkrétní věci, které mají všeobecnou podporu. I v Česku existuje snaha, aby se mohly vědkyním-maminkám platit z grantů třeba i cesty partnerů na konference. Mně osobně to v Německu velmi pomohlo a i tady se všichni shodnou, že je to skutečně užitečné a důležité. Ale zatím se to nepovedlo udělat kvůli technikáliím. Pořád doufám, že to půjde, snažíme se už asi dva roky.

Ideální stav

V Berlíně jste pracovala kdy?

V letech 2016 až 2019. Přijeli jsme se třemi dětmi a odjížděli se čtyřmi. Když jsme se tam stěhovali, nejmladšímu byly tři roky, staršímu čtyři a dceři bylo 11. Takže jsem měla ještě poměrně malé děti a měla jsem tam velkou podporu. Dostala jsem studentského asistenta, který mi pomáhal s experimenty, a byla to oboustranně výhodná situace. Já jsem mohla být v klidu, protože se experimenty udělaly, i když jsem odešla za nemocným dítětem nebo do školky, a on měl praxi, za kterou dostal trošku zaplaceno a nemusel si vydělávat po kavárnách. Pro univerzitu to bylo také dobré, protože moje věda nestála a měla jsem výsledky.

Takže skutečně ideální stav.

Přesně tak. Je to věc, která opravdu pomůže, ale tady to zatím nefunguje. Hlavně jde jen o krátké období v životě spojené s těhotenstvím, porodem a když jsou děti malé. Navíc společnost potřebuje, aby lidi měli děti. Takže když už ženy děti mají mít, tak proč jim neudělat podmínky k tomu, aby mohly společnosti přispět i profesně? V Německu to tak komunikují a člověk se potom cítí mnohem líp.

Zvyšuje se počet žen ve vědě?

Myslím, že v mé generaci je žen trošku víc. Ale rozhodně máme pořád hrozně málo žen na vedoucích postech. Ředitelé ústavů, děkani, rektoři, tam je žen velmi málo.

Setkala jste se s tím, že někdo z vědy odešel, protože nešla skloubit s rodinným životem?

Česká věda o ženy nejvíc přichází právě v souvislosti s mateřstvím. Ze svého okolí znám řadu příkladů, kdy žena kariéru kvůli dětem vzdala. Dlouhodobě na to upozorňuje Národní kontaktní centrum – gender a věda, kde mají odpovídající data a publikují i konkrétní příklady. Je to citlivé téma. Jsou ale i takové případy, které skončí dobře a žena se do vědy vrátí, když už jsou děti větší.

Otevřená a ambiciózní věda

Máte nějakou radu, jak skloubit vědu a rodinu, jak to všechno zvládnout?

Mám partnera, se kterým jsme tým a táhneme za jeden provaz. Je těžké radit, protože často je to o štěstí, jaké má člověk prostředí v práci a partnera. Důležité je říkat si o pomoc jak v práci, tak v osobním životě, nestydět se za to, nebát se toho. Mluvit o svých potřebách, komunikovat je v zaměstnání i v rodině, a potom hledat řešení, jak věci zvládnout. Neznamená to, že člověk fňuká, jen čelí překážkám a je v zájmu všech, aby je zdárně překonal.

Když se zeptám obecně, kde podle vás potřebují čeští vědci podpořit? Co byste si přála pro českou vědu? V jednom z rozhovorů jste řekla, že by měla být víc ambiciózní, sebevědomá...

No to určitě! Pro českou vědu bych si přála, aby byla otevřená a ambiciózní. V Česku se dělá skvělá věda, akorát se třeba tak dobře neuplatní, nedotáhne se a špatně se komunikuje. Nedokáže se „prodat“ a nemíří se tak vysoko.

Proč to tak je?

Nevím. Že jsme zvyklí myslet male? To jsou ale jenom domněnky. Napadá mě příklad. Měli jsme na našem ústavu konferenci a jeden kolega v úvodu říkal, že je rád, že se vědcům v našem ústavu podařilo udržet krok s výzkumem ve světě. A mně to přišlo jako škoda. Proč bychom měli jako vědci z Heyrovského ústavu chtít jen držet krok a ne udávat směr? A jsou tady vědci, kteří směr ve svých oborech skutečně udávají. Právě i z toho důvodu chceme s Czexpats rovněž dávat vědět o úspěších českých vědců. Máme se čím chlubit.

Autorka je redaktorkou ČTK

doc. Ing. Petráková Vladimíra Ph.D.

E-mail
vladimira.petrakovaatjh-inst.cas.cz
Místnost
626
Linka
+420 26605 2378