Stručná historie ústavu

Ústav vznikl v roce 1972 sloučením Ústavu fyzikální chemie a Polarografického ústavu, které oba byly součástí tehdejší Československé akademie věd (ČSAV).

Brief History of the Institute

Profesor R. Brdička (vlevo) a profesor J. Heyrovský, ředitelé Ústavu fyzikální chemie resp. Polarografického ústavu (1952).

Polarografický ústav vedený profesorem Jaroslavem Heyrovským jako prvním ředitelem byl založen v roce 1950, a o dva roky později se stal součástí nově konstituované ČSAV. Výzkum ústavu byl zaměřen jak na teorii polarografie, tak na fyzikálně-chemické procesy probíhající na rtuťové kapkové resp. proudící rtuťové elektrodě, a dále na metodologii, instrumentaci a analytické využití polarografie. Udělení Nobelovy ceny v roce 1959 profesoru Heyrovskému za vynález a rozvoj polarografie bylo významným podnětem pro výzkum v rámci Ústavu, a povzbuzením pro celou vědeckou komunitu v zemi. Od počátku 60. let minulého století docházelo k postupnému rozšiřování teoretických a experimentálních principů polarografie do oblastí aplikované elektrochemie, včetně různých metod elektroanalýzy, elektrochemických zdrojů proudu a elektrochemických procesů na rozhraní dvou nemísitelných roztoků elektrolytů. Po odchodu profesora Heyrovského do důchodu byl v roce 1965 ředitelem ústavu jmenován jeho žák, profesor Antonín A. Vlček, který se významně podílel na rozvoji elektrochemie anorganických koordinačních sloučenin.

Ústav fyzikální chemie vedený profesorem Rudolfem Brdičkou jako prvním ředitelem byl založen v roce 1955 rozšířením Laboratoře fyzikální chemie vzniklé v roce 1953 v rámci ČSAV. Protože většina členů ústavu absolvovala postgraduální studium v polarografii, polarografická témata v jejich vědecké práci zpočátku převažovala. Jednalo se zejména o přesná řešení transportu ke rtuťové kapkové elektrodě, na které probíhá reakce přenosu elektronu spojená s chemickými reakcemi v objemu roztoku. Výzkum ústavu se ale postupně stále více zaměřoval na nové oblasti, jako jsou hmotnostní spektrometrie, dynamika elementárních srážek iontů a excitovaných atomů s molekulami, teorie chemické vazby, kvantová chemie, adsorpce a heterogenní katalýza, aerorosoly, polymery a organometalická chemie, termodynamika a kinetika chemických reakcí, molekulární spektroskopie a elektronová spektroskopie. Po invazi vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 a následné okupaci země se politická situace zhoršila natolik, že řada členů ústavu včetně několika významných osobností emigrovala na Západ. Po přechodném období, které následovalo po neočekávaném úmrtí profesora Brdičky v roce 1970, došlo v roce 1972 ke spojení Ústavu fyzikální chemie a Polarografického ústavu za vzniku Ústavu fyzikální chemie a elektrochemie J. Heyrovského ČSAV, jehož ředitelem byl jmenován profesor A. A. Vlček. V toce 1988 se celý ústav přestěhoval do nově postavené budovy v akademickém areálu v Praze 8, což vedlo k radikálnímu zlepšení pracovních podmínek umožňujících další rozvoj ústavu.

Politické změny v zemi po roce 1989 odstartovaly novou éru Akademie věd. Její ústavy získaly značnou autonomii, a jejich struktura a řízení byly významně reformovány. V roce 1990 byl vědeckou radou Ústavu fyzikální chemie a elektrochemie J. Heyrovského zvolen ředitelem ústavu Rudolf Zahradník, teoretický a kvantový chemik. Snížení počtu vědeckých pracovníků téměř o polovinu spojené s ukončením výzkumu v některých směrech bylo motivováno snahou o zvýšení efektivity vědecké práce. Další významnou změnou v tomto směru bylo zavedení grantového systému pro financování vědeckých projektů. Odstranění politických překážek omezujících kontakt s mezinárodní vědeckou komunitou vedlo k významnému rozšíření mezinárodní spolupráce a integraci ústavu do mezinárodních vědeckých sítí. Byla rovněž zahájena rychlá a extensivní modernizace experimentálních zařízení a výpočetní techniky. V roce 1993 byl Rudolf Zahradník zvolen presidentem Akademie věd České republiky, a s ohledem na to odstoupil z místa ředitele ústavu. Jeho nástupcem byl zvolen na čtyřleté období elektrochemik Vladimír Mareček. Název ústavu byl zkrácen na Ústav fyzikální chemie J. Heyrovského. V roce 1997 byl Vladimír Mareček zvolen ředitelem znovu na následující volební období. Po jeho odstoupení z místa ředitele k 31. prosinci 2000 z osobních důvodů byl ředitelem ústavu zvolen Petr Čársky, kvantový a teoretický chemik, na následující čtyřleté období (2001-2004), a opakovaně na období 2005-2008.

Po schválení zákona o veřejných výzkumných institucích (v.v.i.) došlo v roce 2007 ke změně ve způsobu řízení ústavu a v jeho majetkových poměrech. Součástí změn bylo i omezení funkčního období ředitele na maximálně dvě po sobě jdoucí pětiletá období. Nově vytvořenou Radou instituce byl v roce 2007 zvolen ředitelem elektrochemik Zdeněk Samec pro období 2007-2012. V roce 2012 byl Zdeněk Samec zvolen znovu pro následující období 2012-2017. V roce 2017 byl Radou instituce zvolen ředitelem biofyzikální chemik Martin Hof pro období 2017-2022. Po schválení Radou instituce přijalo vedení ústavu generální plán výzkumu, který byl zaměřen na

  1. vývoj metod výpočetní chemie, zejména metod založených na ab initio přístupu,

  2. objasnění vztahu mezi strukturou a reaktivitou nově navržených a syntetizovaných systémů s využitím molekulární spektro- a foto- elektrochemie,

  3. vybudování fyzikálně-chemických základů nových experimentálních technik hmotnostní spektrometrie, laserové spektroskopie a fluorescenční mikroskopie,

  4. objasnění dynamiky a kinetiky srážkových reakcí ion-molekula v plynné fázi,

  5. rozvoj znalostí o struktuře, funkci a dynamice biomembrán,

  6. syntézu, strukturu a reaktivitu nanoskopických katalyzátorů a elektrokatalyzátorů a

  7. pochopení nekonvenčních systémů (kapalná rozhraní, iontové kapaliny, nanočástice) a procesů (procesy s jednou molekulou, chemie atmosféry Země a mezihvězdného prostoru).

Pro realizaci tohoto záměru byla struktura ústavu modifikována za současného zvýšení počtu oddělení na 12.