Čistí vodu, vzduch i historické památky! Žárovky s Eliškou Mikyskovou (Český rozhlas)

Eliška Mikysková se zbývá vývojem a testováním nových materiálů, které umí čistit vzduch či vodu. Její výzkum pomáhá i s ochranou historických památek. Zvládá spojovat chemii, fyziku a geologii a pomáhá s výzkumem i svému manželovi. Rozhovor s ní pro pořad Žárovky na Českém rozhlasu Dvojce vedl Jan Lukačevič, kosmický inženýr.

Celý rozhovor zde

Jak se dá čistit voda a vzduch pomocí nejnovějších materiálů? Eliška Mikysková o tom něco ví, věnuje se totiž jejich výzkumu. Na Ústavu fyzikální chemie J. Heyrovského, AV ČR, se zabývá vývojem a testováním nových materiálů, které umí čistit vzduch či vodu.

Eliška Mikysková
V současnosti působím na Ústavu fyzikální chemie Jaroslava Heyrovského, Akademie věd České republiky, kde se v našem Nanocentru zabýváme čištěním vody a vzduchu a také zachraňováním historických památek a k tomu potřebujeme speciální materiály, většinou jsou to práškové materiály, pevné materiály a ty musí mít speciální vlastnosti a ty právě v rámci materiálové vědy nebo materiálové chemie studujeme, to znamená, studujeme jejich chemické složení, studujeme jejich strukturu, třeba jejich povrch, jak veliké mají částice, nebo jestli to jsou nějaké ploché útvary a podobně.

Jan Lukačevič
Jak proces toho čištění vzduchu a vody vlastně funguje.

Eliška Mikysková
My využíváme dvou procesů, procesů fotokatalýzy a absorpce. To zní hrozivě, ale já za chviličku vysvětlím, o co jde fotokatalýza, to je proces, který využívá světlo buď ultrafialové nebo viditelné a dopadá na ten právě náš speciální materiál, který se nazývá fotokatalyzátor a způsobuje v něm určité děje, které vyústí v to, že likvidují nečistoty, které máme ve vodě nebo ve vzduchu a absorbce to je zase proces, který funguje společně s fotokatalýzou a je to to, že ta nečistota, která je ve vodě nebo ve vzduchu, se přichytí na ten materiál, pak tedy společně s tu fotokatalýzou, přizpůsobení světla, tu nečistotu rozložíme.

Jan Lukačevič
To zní mimořádně užitečně. Mě by ale zajímalo, jak daleko to od praxe je. To znamená, je to něco, co bezprostředně ovlivní nás všechny a ta tvoje práce se do té praxe dostane, nebo jste někde na začátku celého toho procesu.

Eliška Mikysková
Já doufám, že se do praxe dostane samozřejmě jedna část výzkumu, je ten základní výzkum, takový to, co studujeme v laboratoři, musíme si nejdříve ty procesy osahat, kouknout se na ty materiály trošku zblízka, jestli nám fungují tak, jak my potřebujeme, případně si je umíme trošku upravit nebo využíváme přírodní materiály a na co my cílíme, je tzv. transfer technologií. Snažíme se to, co my máme v té laboratoři přenést do reálného prostředí, to znamená, když třeba čistíme vodu, tak spolupracujeme s nějakými firmami, které jsou schopné tu naši technologii, to, co my vyvineme, zahrnout do jejich nabídky a zkoušíme vlastně, jak to funguje v přírodě, například při čištění povrchových vod a podobně.

Jan Lukačevič
Zatím jsme teda zmiňovali spíš to čištění. Ta další část tvé práce je ochrana historických památek. Co všechno se vlastně dá díky chemii a nanomateriálům zachránit nebo jak ten proces samotný funguje.

Eliška Mikysková
Zachránit se toho dá mnoho naštěstí, což je dobře, protože historické památky bychom si rádi zachovali, na co my se soustředíme, to jsou třeba zpevňování historických soch, protože sochy jsou vystavené dešti, větru, různým povětrnostním podmínkám a stane se, že jim začnou upadávat nosy, uši a podobně a my vytváříme speciální tmely, které jsou schopné ten materiál, protože oni jsou většinou z pískovce nebo z nějakých takovýchto rozpadavých materiálů, kamenů a my jsme schopni malinko zpevnit, aby k tomu rozpadávání nedocházelo v takové míře.

Jan Lukačevič
Znamená to, že se vypravíš i k těm památkám, že si je prozkoumáš.

Eliška Mikysková
To je přímo nutnost. Je to i trošku složité, protože získat samozřejmě materiál, ten pískovec sám o sobě není úplně problém, protože ho můžeme získat třeba z nějakých lomů a podobně, ale samozřejmě, když máme sochu, která je stará 200 let, tak má úplně jiné vlastnosti než nějaký čerstvý kámen, takže někdy bývá problém sehnat nějakou sochu, která už má něco za sebou a třeba ten vlastník je ochoten nás nechat zkoušet. Ty naše tmely nebo gely na té soše, která už má nějakou historickou hodnotu, takže jsme si vědomi toho, že se jedná o nějaké historické památky, které mají svoji cenu a nemůžeme to úplně zkazit.

Jan Lukačevič
Máš k historii blízko? Je to něco, co tě na tom baví?

Eliška Mikysková
K historii mám, ale já spíš, protože jsem geolog, takže mě zajímá, jaké stavební materiály užívali v historii. Jedna věc je, že se využívaly materiály lokální, to znamená u nás, třeba v České republice tu byly pískovce nebo nějaké třeba opuky nebo podobně, kdybychom šli třeba do Itálie, tak tam jsou zase mramory a ty mají zase trošku jiné vlastnosti.

Jan Lukačevič
Mě by taky zajímalo, jestli to je věc, ke které jsi dlouhodobě směřovala, nebo jestli tě k tomu třeba někdo vedl, jestli věda je součástí nějaké vaší rodinné historie.

Eliška Mikysková
To bohužel není v naší rodině jsem první vědec, ale měla jsem ohromnou podporu rodině, trošku nevěděli, co dělám, ale podporovali mě v tom, a to je strašně důležitý. Já jsem byla takové svérázné dítě, už vlastně ve školce jsem chtěla být patoložka, já jsem prahla k takovým vědeckým kruhům, řekněme, a pak jsem vlastně přešla přes astrofyziků, až nakonec mě pohltila geologie a chemie, takže měla jsem skvělé učitele chemie a biologie, kde teda součást biologie je právě geologie v deváté třídě, takže jsem měla plno podporujících osob kolem sebe a ti mě vlastně hnali dál.

Jan Lukačevič
To je skvělý. Mě by v tom případě zajímalo, když je ten záběr tak široký, jak vlastně vypadá tvůj běžný den? Co všechno se do něho takhle vejde? A jestli to je spíš, že by si seděla v laboratoři, nebo spíš píšeš články, nebo si někde v terénu odebíráš vzorky?

Eliška Mikysková
V současnosti ten můj denní řád je takový, že velmi brzy přijdu do kanceláře, udělám něco v laboratoři malinko, ale spíš ta moje práce je administrativní a píšu články, že jsem takový psavec, teď píšeme nejen články, píšeme granty a snažíme se zapojovat právě i třeba s těmi firmami, komunikujeme, vymýšlíme, jak to vlastně všechno uvést do praxe. Data se ke mně dostávají z laboratoře od kolegů, ty zpracovávám a vlastně pomáhám, řekněme, vylepšovat třeba ty experimenty, jak je udělat lépe, jak se na to podívat trošku jinak.

Jan Lukačevič
Můžeme si zkusit vysvětlit, co znamená to psaní článků, aby si posluchače nepředstavovali, že píšeš článek do nějakého časopisu, který když si musíš vymyslet, jak vlastně vypadá ten vědecký článek v tvém podání.

Eliška Mikysková
Náš vědecký článek je právě na pomezí takové, řekněme, praktické chemie, samozřejmě ten začátek je o sběru dat, máme nějaké experimenty, máme nějaký okruh věcí, které chceme zjistit a postupně sbíráme data tak, jak je získáváme z laboratoře a postupně se nám vytváří ten příběh, já tomu vždycky říkám, jako že to psaní článku je vlastně vytváření příběhu, to znamená, musí to mít nějakou hlavní myšlenku, k čemu chceme dojít a ta část toho úvodu je taková ta rešerše, to znamená, co zjistili jiní a na základě toho my se odpíchneme vlastně, jak třeba upravit experimenty u nás v laboratoři, no a pak už ten příběh, řekněme, píšeme, tak, jak nám to v té laboratoři vychází a tak, jak mi to vidíme, jak se nám to postupně dává dohromady. Ty jednotlivé skládačky, puzzlíky toho příběhu.

Jan Lukačevič
To se mi mnohem líp představuje, než když se zmiňuje, že se v odborných časopisech publikují nějaké články, ty jsi zmiňovala tedy, že to má nějaké hlavní téma, mě by zajímalo, jestli ty máš třeba nějaké vysněné téma, nějakou vědeckou otázku, kterou by sis během té svojí kariéry přála vyřešit.

Eliška Mikysková
No, kdyby jenom jednu, ale určitě, tak jaké jsem hovořila o fotokatalýze a absorpci, tak to jsou procesy, které jsou známé několik desítek let, konce stovky let možná, ale ukazuje se, že je tam řada nevyjasněných procesů, hlavně v takových těch detailech. A mně by stačilo, kdybychom se aspoň malinko přiblížili k tomu objasnění některých z nich, že nemusíme vyřešit, ale stačí se přiblížit a stačí se o tom dozvědět malinko víc.

Jan Lukačevič
A máš nějaký konkrétní příklad takového detailu?

Eliška Mikysková
Například třeba ve fotokatalýze. Na ten proces celý má vliv řada parametrů, je to třeba, jaké světlo použiju, jestli svítím ultrafialovým nebo viditelným, jakou látku odbouráváme, ale řeší se třeba i to, jak blízko se třeba ty částice, ty znečištěné můžou dostat k tomu povrchu, aby teda ten proces proběhl tak, jak má a k tomu je potřeba vyřešit proudění, to, jak to tam vlastně kolem toho povrchu proudí a ukazuje se, že to je strašně složitá věc a ne často se řeší, protože je to tedy složité třeba například tomuhle tomu přijít trošku na kloub, trošičku víc objasnit, jak to tam vlastně je.

Jan Lukačevič
Nezbývá než držet palce. Možná bych se v tom případě zeptal. Z druhé strany to zní, že tomu věnuješ ohromné množství času, máš nějaký volný čas, co v něm třeba děláš?

Eliška Mikysková
Naštěstí mám volný čas, snažím se mít volný čas, ale pro mě je věda takové poslání, pro mě je to taková i náplň jako osobního života, můj manžel je taky vědec, takže velmi často si povídáme i doma o tom, jak nám to jde vzájemně. On je geolog, já mu částečně i pomáhám vlastně v jeho výzkumu. Malinko tam trošičku jsem k ruce, řekněme, takže vlastně ta vědecká část, nebo, řekněme, ta pracovní část nekončí tím, že odejdu z laboratoře, ale krom toho se snažím trošku sportovat a třeba čtu si a tak.

Jan Lukačevič
Já vím, že ve volném čase také trávíš hromadu času nad projektem. Zeptej se vědce, mě by zajímalo, co, zeptej se vědce je a jaké otázky nebo dotazy veřejnosti nejčastěji máte?

Eliška Mikysková
Iniciativa Zeptej si vědce, to je báječná věc, popularizační věc, to je skupina vědců, které odpovídají na nejrůznější otázky veřejnosti a ta iniciativa byla založena v době covidu, kde byla spousta dotazů na to, jak vlastně funguje covid, vakcíny a podobně. A tak se tři vědkyně z Ústavu organické chemie a biochemie rozhodly, že založí tenhle ten perfektní projekt a ten se vlastně za čtyři roky teďka vlastně budeme slavit čtvrtý rok. Rozrostl neuvěřitelným způsobem. V současnosti působíme většinou tedy na sítích, to znamená, ty otázky, odpovědi si můžete přečíst nejenom na našich webových stránkách, ale i Instagramu, Facebooku, atd. a v současnosti se dostáváme k dotazu číslo 1600, takže těch dotazů je neskutečné množství z nejrůznějších oborů, ať jsou to lékařské, vědy přírodovědecké, spíš takové technické vědy, ale i filozofické dotazy.

JJan Lukačevič
No, a jaké nejzajímavější nebo nejbizarnější otázky vám zatím přišly.

Eliška Mikysková
Asi nejbizarnější. Jako úplně, že by mě to něco úplně tak jako překvapilo, šokovalo nebo něco takového, to nemůžu říct, takže bych asi neřekla, že by to bylo bizarní. Mě obecně překvapuje, na co se lidi ptají a že se ptají, máme heslo, neexistují blbé otázky, a to je naprosto perfektní věc a ty lidi se opravdu nebojí, a to je fajn, takže se ptají opravdu od věcí jako, řekněme, praktických, to znamená, například, jak vzniká půda, to je pro zahrádkáře jako úplně bezvadný, aby věděli, kam zasadit kytičky a podobně. A až po takové, řekněme, filozofické dotazy typu třeba, co je to vědomí, kde odpovídají jednak filozofové jsou humanitní vlastně zaměření, ale zároveň se tam snoubí, doplňuje neurobiolog, který vlastně, a doplňuje vlastně tu filozofickou stránku a podobně a tyhlety dotazy se mi líbí naprosto nejvíce, protože kombinují dva obory, které na první pohled vypadají, že jsou jako odlišné, ale je vidět, že je potřeba ty obory kombinovat a každý má co říct a dohromady dávají naprosto perfektní jako smysl.

Jan Lukačevič
Když teda takhle odpovídáte, máte nějaké reakce zase od lidí, že by vám pak potom psali? Díky moc za odpovědi, nějaká reakce, která tě vyloženě potěšila?

Eliška Mikysková
Ano, my díky tomu, že na sítích je možné vlastně mít komentáře, takže tam my vidíme vlastně, jakým způsobem třeba na to ti tazatelé reagují, takže tam se snažíme třeba i nějakým způsobem doplňovat, pokud mají ještě navíc nějaké otázky nebo podobně, a mě vždycky potěší, když mi napíšou, že dotaz byl srozumitelný a pochopili mojí odpověď. Takže to asi ta největší je taková radost. No.

Jan Lukačevič
Já myslím, že to teda potřebuje dost talent umět správně odpovědět a správně věci vysvětlit. Co podle tebe je nejtěžší na vysvětlování vědy lidem, když se jí třeba nikdy nevěnovali?

Eliška Mikysková
Pro mě osobně, když budu povídat jako ze sebe, jak jsem to měla já, tak pro mě bylo nejtěžší naladit se na tu jednoduchost, vlastně zjednodušit tu problematiku tak, aby to skutečně bylo srozumitelné, protože ta vědecká sféra nebo ten vědecký jazyk, to je taková hatmatilka všech, nejrůznějších odborných výrazů. A i když si myslíme, že už to říkáme jednoduše, tak holt žijeme ve světě, kdy prostě jsme zaujetí toho, že nám to přijde jednoduché, jasné a ono není a vidím na sobě ten vývoj během těch let, kdy, a to se mi právě na tom strašně moc líbí, že dokážu těm lidem vlastně vysvětlit věci jednoduše tím, že si představuju, snažím se nějakým způsobem metafory vytvořit nějaké, aby si mohli ty lidi představit, co to teda je, jak to tam funguje a proč to teda funguje.

Jan Lukačevič
No, je to úplně zásadní samozřejmě. Kdy ses vlastně řekla, že by si chtěla takhle tu vědu lidem přibližovat?

Eliška Mikysková
Já jsem si to vlastně neřekla sama, protože jsem dlouhou dobu neměla pocit, že bych věděla dost, abych mohla někomu něco jako říkat, ale byly mi nabídnuty možnosti přednášet třeba pro projekt Science to Go nebo na astronomické expedici, kde jsem teda si zkoušela poprvé přednášet před publikem vlastně laickým, anebo vlastně různě vzdělaným, řekněme, a uvědomovala jsem si, že mě to vlastně naplňuje, že mě to dělá radost a že je to něco, čím bych se chtěla zabývat a nějak se posouvat a nějak se dále jako rozvíjet. A musím říct, že to není jenom proto, že něco předávám jako veřejnosti nebo ostatním lidem, ale ohromně to utváří mě a i můj pohled na tu vědu jako takovou, protože když já umím jednoduše vysvětlit ten problém někomu, tak se na to umím podívat i v té práci vlastně jednoduše a tím mi to pomáhá se jinak koukat na ty věci v laboratoři, třeba na ty experimenty a podobně, takže mě to posouvá jako ze všech možných směrů a je to naprostá paráda.

Jan Lukačevič
Ty zmiňuješ tedy vnímání vědy? Já bych se možná doptal člověka na svém místě, jak ty vnímáš, že lidé u nás vlastně v Česku vědu vnímají? A co by byla třeba jedna věc, kterou bys ráda změnila na tom vnímání vědy u nás?

Eliška Mikysková
Já mám trošku pocit, že mezi vědou a veřejností je taková bariéra, taková nějaká propast, která způsobuje, že ta věda vypadá tak jako nepřístupně, nějak vlastně vzdáleně, řekněme, a je to možná proto, že neexistuje nějak popularizace, jo, takovéto přibližování vědy lidem a jedna ta cesta je právě třeba přes popularizaci, to znamená přiblížit vědu lidem nejenom jako nějaké konkrétní věci, co třeba já konkrétně děláme fotokatalýzu a podobně, ale obecně, jak věda funguje, jo, to znamená, že je to nějaký proces, který trvá dlouhou dobu, je tam nějaký sběr dat, musíme přemýšlet nad těmi experimenty, opakovat je každý ten vědní obor má různý způsob sběru dat, jinak je to v lékařských vědách, jinak v technických, přírodovědných a podobně, a takže spíš jakoby vysvětlovat, popularizovat ten proces té vědy jako takový jako celek.

...

Pokračování zde